Foto: Gerd Altman, Pixabay
Co si budeme povídat. Medikace v souvislosti s obsedantně kompulzivní poruchou není žádná sláva. Tak jako u většiny duševních poruch, ani ji, bohužel, neléčí dostupná psychofarmaka tak jako antibiotika chřipku. Je to spíše dlouhodobější někdy i trvalá záležitost, která navíc na některé pacienty nefunguje stoprocentně nebo vykazuje negativní vedlejší účinky. Co kdybychom se ale mohli s OCD vypořádat třeba tak jako v případě koronaviru vakcínou? Nové výzkumy skutečně naznačují, že touto nadějí se může stát protilátka. A to dokonce v blízké budoucnosti.
Vědci z londýnských univerzit Queen Mary University a University of Roehampton totiž zjistili, že pacienti trpící OCD mají ve svých lymfocytech zvýšenou hladinu proteinu zvaného Immuno-moodulin neboli zkráceně Imood, což je typ imunitní buňky.
Hladina proteinu Imood je u nich dokonce až 6x vyšší, než u lidí, kteří touto nemocí netrpí. Při následných laboratorních pokusech bylo navíc zjištěno, že myši s vysokou hladinou tohoto proteinu vykazují charakteristické chování pro úzkost a stres, projevujících se u nich přehnanou starostlivostí za rychlého a koordinovaného střídání tlapek při jejich obvyklých činnostech.
Podle dosavadních výzkumů právě blokování Imoodu pomocí protilátky snížilo chování podobné OCD u myší již během několika dní po léčbě. Když vědci podali hlodavci protilátku, která neutralizovala Imood, úzkost se mu snížila.
Jak již to někdy u takových výzkumů bývá, protein Imood byl přitom objeven zcela náhodou. Zásluhu na tom má Fulvio D’Acquisto, profesor imunologie a ředitel Health Research Science Center na univerzitě Roehampton, který výsledky svého výzkumu současně publikoval v odborném časopise Brain Behavior and Immunity. Protein Imood odhalil při studiu jiného proteinu zvaného Annexin-A1 a jakou roli hraje v autoimunitních onemocněních, jako je roztroušená skleróza a lupus. Vytvořil proto transgenní myši, aby tento protein extrémně vytvářely ve svých tzv. T-buňkách, zodpovědných za vývoj autoimunitních onemocnění. Při tomto procesu ale zároveň zjistil, že myši začaly vykazovat větší úzkost než obvykle. Když se svým týmem analyzovali geny v T-buňkách zvířat, potvrdili si, že zejména jeden z genů se v této souvislosti jeví obzvláště aktivní. Protein produkovaný z tohoto genu nakonec pojmenovali Immuno-moodulin (Imood).
Co je ale na tomto objevu tak zcela zásadního, aby jej pochopil i běžný smrtelník? Stručně a prostě řečeno, jde o to, že zřejmě za vše, čím nás občas krutě trápí mysl, není zodpovědný výhradně náš mozek.
„Přibývá důkazů, že imunitní systém hraje důležitou roli v duševních poruchách,“ upřesňuje profesor D’Acquisto. „Ve skutečnosti je známo, že lidé s autoimunitním onemocněním mají nadprůměrnou míru poruch duševního zdraví, jako je úzkost, deprese a OCD. Naše zjištění zcela převrátila již zavedená a konvenční uvažování o poruchách duševního zdraví. Tedy, že jsou způsobena výhradně centrálním nervovým systémem.„
Jeho definici potvrzují i další nedávné výzkumy jiných vědeckých týmů, které pro změnu zjistily, že stejný protein může hrát zásadní roli v poruše pozornosti a hyperaktivitě. Profesor D’Acquisto se domnívá, že Imood nereguluje funkce mozku klasickým způsobem, například změnou úrovně chemických signálů v neuronech. Zato však vykazuje potenciál ovlivnit geny v mozkových buňkách, které mají spojitost s duševními poruchami, jako je OCD.
Když myši s úzkostným chováním dostaly protilátku, která zablokovala Imood, jejich chování se během několika dní vrátilo do normálu. Vědci rovněž testovali imunitní buňky u 23 pacientů s OCD a 20 zdravých dobrovolníků. Tímto způsobem zjistili, že nárůst proteinu Imood byl u pacientů s OCD přibližně šestkrát vyšší.
Na základě výsledků výzkumu byl proto podán patent na vyvíjenou protilátku. Její tvůrci současně zahájili spolupráci s farmaceutickou společností na vývoji potenciální léčby pacientů s OCD.
„Je tu stále ještě dost věcí, které je třeba přesně specifikovat, abychom pochopili roli proteinu Imood,“ uvádí profesor D’Acquisto. „Chceme také více pracovat s větším vzorkem pacientů, abychom zjistili, zda dokážeme replikovat efekt z onoho malého vzorku, který byl k dispozici pro naši studii.“
Společně s doktorkou Dianne Cooperovou, docentkou na Queen Mary University v Londýně, profesor D’Acquisto, nyní spolupracuje s biofarmaceutickou společností UCB. Jejich cílem je vyvinout protilátku, která by mohla být aplikována přímo pacientům s duševními poruchami.
„Objev protilátek pro léčbu duševních poruch, místo klasických chemických léků, by mohl život těchto pacientů radikálně změnit. Také proto, že předpokládáme i sníženou možnost vedlejších účinků.“ Dodává profesor D’Acquisto, který současně odhaduje, že maximálně do pěti let, by se léčba protilátkou mohla dostat a postoupit ke klinickým studiím.
Všechny výzkumy musí projít fází schvalování, což je samozřejmě dlouhodobý proces. Po výzkumu v laboratořích musí protilátka projít také klinickým výzkumem a hodnocením, tedy testováním léku na pacientech a dobrovolnících. Věřme, že se tak stane, co nejdříve. Neboť, lidé trpící OCD si asi nejlépe dokážou představit, o jak zásadní průlom pro jejich psychické zdraví a kvalitu osobního života, by se v případě úspěšného završení vývoje této protilátky jednalo.
S využitím materiálů Neurosciencenews zpracovali Ivan Šiler a Romana Kršňáková
Omlouváme se, ale tento fragment nelze kopírovat
